Moc zpráv o Argentině není, ale z těch, které se v agenturách objeví, je zřejmé, že podivné rozhodnutí federálního soudce z New Yorku Josepha Griesy ohrožuje víc Spojené státy než Argentinu. Griesa zakázal pravidelnou výplatu úrokových splátek, na kterou si Argentina uložila v Bank of New York Mellon 539 milionů dolarů. Jednalo se o pravidelné úrokové platby nových dluhopisů, které byly vyměněny za dluhopisy ze skutečného státního bankrotu po krizi z let 1998 až 2001. O této výměně („restrukturalizaci dluhů“) se jednalo ve dvou kolech v letech 2005 a 2010 a přistoupili na ni držitelé 93 procent tohoto dluhu.
Soudce Griesa však rozhodoval o původních argentinských dluhopisech, které nakoupili dva americké hedgeové fondy za babku na sekundárním trhu v panice po roce 2002 a nyní je chtějí proplatit plně s vývarem kolem 1600 %. Uvedené fondy mají něco přes jedno procento zmíněného dluhu. Toto jedno procento tedy blokuje výplaty pro 93 procent, a má pro to podporu amerického soudu. To leká i většinové finančníky, protože dohody o restrukturalizaci státních dluhů – podobně jako „vyrovnání“ s věřiteli v korporátní sféře – jsou běžnou situací hospodářského života.
Skupina největších amerických bank se proto snaží sporný dluh vykoupit, aby umožnila Argentině fungovat v tom, na čem se dohodla s věřiteli. Snaží se předejít důsledkům nekompetentního rozhodnutí soudu. Kdyby se mu Argentina podřídila, nafouknou se zbylé dluhy o 140 miliard dolarů a ze zhroucené ekonomiky by nevyždímal nikdo nic. S tím ale nikdo nepočítá. Reakce trhu je proto malá.
Proto neuspěla zastrašovací kampaň, kterou se „supové“ z amerických fondů snažili na Argentinu zatlačit před 30. červnem, kdy vypršela lhůta pro splacení jejich nehorázných požadavků. Vycházeli totiž z předpokladu, že finanční trhy neumí rozlišit default od „Griesafaultu“, píše ekonom Joseph Stiglitz v komentáři na serveru Project Syndicate. Jak uvádí, úrokové sazby korporátních úvěrů různých kategorií na událost vůbec nereagovaly, sazby z 30. června ve skutečnosti zůstaly pod úrovní průměru uplynulého roku.
Stiglitz varuje spíš před tím, že vlády, které si vypůjčují v zahraničí, přestanou spoléhat na spravedlivost a kompetentnost soudů Spojených států a přesunou vydávání svých dluhopisů jinam.
A všímá si ještě jedné zvrácenosti obchodů s dluhy. Zmíněné fondy nakoupily také velké množství finančních derivátů, kterými se sází na pravděpodobnost insolvence státu (Credit Default Swap – CDS). Riziko defaultu se posuzuje podle poklesu ceny dluhopisu. Jistá úroveň ceny je spouštěč, kdy vzniká nárok na výplatu, a ta je tím vyšší, čím se dluhopis propadl níže. „Supi“ mají zájem na poklesu cen, protože pak dostanou další peníze ke svému vývaru, zajištěnému soudem. Spekulace s CDS přitom byly jednou z porcí „toxických aktiv“, které přivedly USA roku 2008 téměř k rozpadu finančního systému.
Stiglitz však upozorňuje i na nelogičnost oceňování dluhu. Země jako Argentina, s historií státních defaultů, jsou považovány za rizikové, a proto platí úrokovou přirážku, která je jakousi zálohou věřitelů na uhrazení příštích ztrát. Pokud však věřitel může uhradit tuto ztrátu prostřednictvím CDS, pak tu žádné riziko není. Proč by tedy měla být placena nějaká úroková přirážka?
Za pozornost stojí také Stiglitzova poznámka, že státní bankroty latinskoamerických zemí jsou do značné míry plody liberální hospodářské politiky zvané „washingtonský konsensus“. Zběsilá privatizace, liberalizace a deregulace všeho, známe to z vlastní praxe. Měl to být lék na krize z 80. let, avšak krize, které následovaly, byly ještě horší. Střední Evropa po roce 1989 převzala „washingtonský konsensus“ jak to leží a běží, jedna velikost pro všechny, banán jako banán.
Finančním řešením státních bankrotů 80. let byly „restrukturalizace“. V Argentině, Mexiku a dalších zemích byly spojeny se jménem amerického ministra financí Nicholase Bradyho a použitému nástroji se říká Brady bonds. Je to stejná technika, jaká se použila v Argentině i nedávno. Starý dluh se odkoupí od bank, obyčejně ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, a banky ho tak dostanou ze svých bilancí. Proto banky přistoupí na snížení nároku (hair-cut). Vlády potom emitují dluhopisy na tuto menší částku, kterou splácejí MMF, a část peněz použijí na nákup amerických státních dluhopisů jako zajištění úrokových výplat na určité kratší období (rollover fund). Za časů Bradyho přišly s určitými garancemi i USA.
Všichni byli šťastni – banky si zlepšily bilance, zachovala se schopnost dlužníka splácet, a proto dostal příležitost ke vstupu na finanční trh, aby si snížil náklady dluhu. A tohle – tento americký vynález – chce strhnout jeden americký soudce pod vodu.
Argentina nabízela garanci v podobě jurisdikce federálního soudu v New Yorku a v platebním místě v New York Bank Mellon. Přesně tohle však teď může být spíš garance neúspěchu.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.