Poslední argentinsko-německé finále mistrovství světa vešlo do dějin jako to patrně nejošklivější, ba nejzákeřnější; naproti tomu to letošní si po většinu času udržovalo velmi dobrou úroveň. Přesto mezi jeho nejvýraznější postavy opět patřily spíše defenzivně ladění hráči. Na jedné straně Mascherano, na straně druhé vzor všech lídrů Bastian Schweinsteiger...
Německo - Argentina 1:0 po prodloužení (0:0, 0:0)
Před začátkem turnaje jsme mluvili o tom, že Löw opouští tradiční německý styl a inklinuje spíše k tomu španělskému, tedy že pozvolna mění filozofii vertikálního fotbalu na horizontální. Tuto dichotomii definoval v uplynulé dekádě Marcelo Bielsa podle pohybu míče na hřišti; ve zkratce lze říct, že cílem vertikálního fotbalu je dostat jej co nejrychleji k soupeřově bráně po imaginární přímce mezi oběma vápny, zatímco horizontální se soustředí spíše na koncentraci přihrávek na malém prostoru směrem do stran a dozadu (což má za cíl otupit soupeřovu pozornost a připravit si půdu pro rozhodující úder).
Největší taktická debata nového tisíciletí však nakonec zůstala nerozřešena: Němci své vytoužené zlato nakonec získali, dokonce papírově podobným stylem jako před čtyřmi lety Španělsko (kumulace držení míče a "iniestovská" rána v závěru), Jogi Löw však rozhodující zápasy zvládl v "německém" rozestavení s Klosem na hrotu, Lahmem na pravém kraji obrany a buldokem Schweinsteigerem v srdci záložní formace. A stejně jako v Jihoafrické republice, i nyní v Brazílii nakonec slavil aktivnější tým.
Strategický plán argentinského kouče Alejandra Sabelly byl poměrně jasný: zaujmout rigorózní "italskou" defenzivní formaci, nechat Němce hrát a spoléhat na brejky. Nutno říci, že to byla strategie papírově správná; Argentinci měli více gólových příležitostí, a nebýt trestuhodných výpadků jejich tří útočných hvězd (ve svých šancích selhali Messi, Higuaín i žolík Palacio), zřejmě by se z titulu radovali právě oni. Na druhou stranu lze německé vítězství vnímat i jako triumf týmové vůle nad tou individuální: přes všechnu chválu, kterou Sabella zaslouží za to, jak neuvěřitelným způsobem zkonsolidoval notoricky vachrlatou argentinskou defenzivu, spoléhal jeho tým vepředu pouze na tři hráče schopné dát gól. Zraněný Di María do finále nezasáhl, a Messi s Higuaínem v rozhodujících chvílích neuspěli. S takto nastaveným herním formátem pak nezbývá než spolehnout se na beton a penalty, a v okamžiku, kdy viditelně unavení Argentinci (své semifinále hráli o den později a byla to dvouhodinová úporná bitva, kdežto Němci proti Brazílii rozhodli v exhibičním tempu v úvodních 20 minutách) začínali selhávat v bránění vytyčených zón, se už pouze čekalo na to, jestli Německo dá gól nebo ne. Prodloužení vypadalo jako bitva Mascherana proti deseti mužům.
Úvodních 45 minut nabídlo obrázek jako z učebnice fotbalových klišé - Němci drželi míč, ale probít soupeřův defenzivní val se jim nedařilo, Argentinci vyráželi z hloubi pole do brejků a byli tak nebezpečnější. Jejich přístup k zápasu neměl nic společného s nějakou odevzdaností - naopak, byl to sice papírově jednoduchý, ale nesmírně efektivní plán, jak si s objektivně silnějším soupeřem poradit. Navíc Sabella se nikdy netajil tím, že brejková hra je jakýmsi jeho podpisem, a dnes ji mohl konečně plně využít; poprvé se od Argentinců nečekalo, že budou kontrolovat zápas, a jejich trenér by byl hlupák, kdyby si tuto šanci nechal ujít. Svůj tým připravil perfektně - Argentina bránila ve dvou rojnicích, jedna si hlídala vápno (pod velením Garaye), druhá prostor těsně před ním (tu organizoval Mascherano). Zasunutá linie se soustředila na úzké území, ta vysunutější pak aktivně napadala. Sabellův systém tak lze popsat jako jakési 4-3-1-2, kde sedm borců za míčem brání a tři vepředu útočí (Messi, Higuaín, Lavezzi).
Co se pohybu na hřišti týče, zaujala Argentina vědomě pasivní roli - zatímco Němci pressovali vysoko na hřišti a získávali nejvíc míčů u půlící čáry, jejich soupeř (logicky) dominoval před vlastním vápnem. Netrvalo dlouho, a německá hra začala driftovat směrem ke klasické "házené"; v tomto okamžiku Sabellův plán fungoval znamenitě. Jenže potom, na turnaji už podruhé, jsme byli svědky jakéhosi německého "Deus ex machina": poprvé to bylo v okamžiku, kdy Mustafiho zranění donutilo vrátit Lahma zpět na kraj obrany a rozbít tak monumentální záložní blok, který začínal právě u kapitána na DM a končil až u falešné devítky (kterou nahradil hrot Klose). Podruhé pak podobný zásah shůry přišel po zranění postupně Khediry a následně i jeho náhrady Kramera, čehož úspěšný stratég využil k hloubějšímu zatažení Toniho Kroose, posunutí Özila (konečně!) blíže jeho přirozené pozici na AM, a nasazení Schürrleho na křídlo. Löwovo 4-2-3-1 tak poprvé na turnaji sestávalo z fotbalistů hrajících tam, kde jsou zvyklí.
Efekt byl zprvu dvojí: na jednu stranu se Němci s "oživlým" Özilem začali projevovat při dobývání argentinského dvojbloku mnohem kreativněji, zároveň však nebyli tak silní na míči, a Argentina po obrátce vysunula aktivní linii o nějakých 20 metrů dopředu a hru opticky vyrovnala. Německou trpělivost postupně nahradila bojovnost, což byl také okamžik, kdy zápas začínal ovládat Bastian Schweinsteiger (a Argentinci se ve svých pečlivě narýsovaných zónach přestávali cítit tak komfortně). Ačkoliv to tedy vypadalo, že německý výkon po obrátce upadl, ve skutečnosti na lehkou změnu tempa doplatila spíše Argentina. Löwovým pěšákům nicméně stále chyběla přesnost ve finální fázi; do té předfinální se jim soupeř příliš "nepletl". Kolem 60. minuty už argentinské síly ubývaly a zápas se od té doby měnil v bitevní pole (což mohlo, a mělo, vyústit v několik karetních trestů pro přemotivované Jihoameričany).
Rozdíl v bránění obou týmů v úvodních fázích zápasu ilustroval rozevřené nůžky mezi oběma filozofiemi - zatímco Němci soupeře atakovali, metodičtí Argentinci při nebezpečí couvali za míč, zpět do svých zón. Sabella naučil své hráče skvěle se vracet a příkladně držet úzké hřiště - Němci byli takříkajíc "roztáhnutí", Argentinci kompaktní. Jenže v okamžiku, kdy trávník bůhvíproč opustil Ezequiel Lavezzi a nahradil jej Sergio Agüero, hrála Argentina bez útočné fáze a de facto v deseti. Hodnotit Sabellu za celý turnaj je nevděčný úkol - nějaký jasný taktický plán byl u jeho týmu znát až v posledních třech zápasech (což s ohledem na zranění Di Maríi byla dost možná znouzectnost), jeho střídání patřila k nejhorším na turnaji a argentinští fanoušci jsou z těch, kterým heslo "účel světí prostředky" určitě není nějak vlastní (zvlášť když nevede k titulu). Na druhou stranu byl od Maradonovy éry prvním mužem, který na šampionátu dokráčel takhle daleko. Sabella u týmu končí jako úspěšný muž (koneckonců jeho plán pro finále zpočátku fungoval), ale nějak nostalgicky se na něj vzpomínat nejspíš nebude.
Nakonec tak tento zápas skončil na několikanásobně ironickou notu - Německu vystřelil výhru hráč, jehož odsun z falešné devítky a uvolnění místa pro Kloseho ilustroval nejvýraznější týmovou změnu celého turnaje, zatímco Argentinci se prezentovali bojovnějším dojmem než "tradičně bojovní" Němci. A přes veškeré strategické plány nakonec utkání rozhodl fakt, že individuality, na něž se Argentina spoléhala, selhaly, zatímco německý tým rostl a rostl, dokud se neocitl na samém vrcholu.
(dz)
Německo - stručné individuální hodnocení
Manuel Neuer (8/10) - Ačkoliv jej za celých 120 minut neprověřil jediný argentinský projektil, jen těžko si lze pro držitele Zlaté rukavice představit příhodnější stvrzenku zaslouženého individuálního ocenění. Tohle byl totiž TAK klasický Neuer - ukázkově rozhodný při startování z čáry a spolehlivý v dispečinku balonu -, že by snad dývýdýčko z tohoto finále mohl ve vybraných trafikách vydávat za své promo. Zkrátka a dobře: německý brankář možná neměl na kontě žádný zákrok, přesto své kvality prodal víc než přesvědčivě a zejména svými pohotovými starty na potenciálně nebezpečné míče uvnitř šestnáctky dodával celé Nationalelf na sebedůvěře.
Philipp Lahm (7) - Od svého návratu na pravého beka Philipp Lahm na tomto turnaji nepoznal takový klid. Marcos Rojo jej v defenzivní činnosti prakticky vůbec neprověřil (maximálně sem tam v druhé půli), zatímco sám německému kapitánovi svou přehnanou pasivitou poskytoval až moc prostoru k útočení. Což Lahm pochopitelně jedině uvítal a v průběhu první půlhodiny byl dost možná nejvýraznějším článkem německé ofenzivní vozby. Postupem času v aktivitě logicky polevoval, nicméně tak jako tak působil velice suverénním dojmem.
Jérôme Boateng (8) - Fantasticky vystupňovaný výkon. Ještě začátkem druhé půle Boateng vypadal být tím, kdo tak tvrdošíjně lpěl na nepochopitelně vytažené defenzivní linii, až se právě za jeho zády ve své největší šanci utkání zjevil sám velký Lionel Messi. Jenže hvězdný Argentinec zaváhal; a od té doby už Boateng nic podobného nepřipustil. Postupně se čím dál častěji ukazoval být takovým kontrolovaně agresivním elementem obranné čtyřky, který těžil zejména z bezchybné anticipace. A právě ta nakonec stála za Boatengovým definitivním vykoupením na sklonku normální hrací doby, kdy se stoper Bayernu brilantně vrhl pod nohy shodou okolností nastartovanému Messimu.
Mats Hummels (5) - Sotva byste napříč turnajem hledali ambivalentnější představení. Mats Hummels rozhodně měl své prima momenty: několikrát bezchybně přečetl hru a elegantně vystoupil ze zadní linie, navíc neprohrál ani jeden hlavičkový souboj a třikrát se vytasil s obranným zákrokem až uvnitř vlastního pokutového území. Na druhou stranu co v hlavách diváků zpravidla zůstává déle, to jsou donebevolající zaváhání - a těch se občas nevídaně naivní Hummels rovněž nevyvaroval. Byl to právě on, koho si dvakrát namazal na chleba sprintující Messi (zde se nejspíš projevilo, že nastoupil pravděpodobně nedoléčený); a byl to také zadák Borussie, kdo v prodloužení školáckým podskočením rutinního centru pustil do té tisíciprocentní šance Palacia.
Benedikt Höwedes (5) - Tradičně démonizovaný levý bek Nationalelf určitě nepodal zlý výkon, zároveň ale v tomto utkání dokonale vynikly veškeré jeho slabé stránky. Do svého nešetrného skluzu za žlutou kartu promítl onu občasnou neohrabanost v obranné fázi, zatímco jakmile se před ním ve druhé 45minutovce začaly otvírat širé planiny vyzývající k nadšenému útočení, dosti hlasitě za Höwedese promlouvala jeho dřevěnost. Původním povoláním stoper se dokonce jednou ocitl v potenciální gólovce, z té však následně svou nemotorností udělal stěží takovou pološanci.
Christoph Kramer (6) - O smolaři finálového duelu nemůže být pochyb. Respektive o dvou smolařích; na jednom jediném postu. Nejprve to byl Khedira, který pro zranění odstoupil již z předzápasové rozcvičky; následně to byl jeho plnohodnotně debutující záskok jménem Christoph Kramer. Vytáhlý středopolař Gladbachu možná nenabízel takovou výbušnost jako Khedira, jinak se ale zprvu zdál být zajímavou fyzickou prezencí na samém vrchu německé středové trojky - tedy dokud nebyl v 18. minutě nekompromisně zbourán Garayem, pročež s koncem úvodní půlhodiny značně otřesen z utkání odstoupil.
Bastian Schweinsteiger (9) - Pokud někdo mohl být německým ekvivalentem Javiera Mascherana, byl to Bastian Schweinsteiger; a pokud někdo Die Mannschaft za titulem v pravém slova smyslu odtáhl, byl to - vskutku - ten samý Bastian Schweinsteiger. Na kdysi nezkrotném zlatém dítku německé kopané to včera doopravdy bez nejmenšího zbytku stálo: populární Basti si možná brzy zblízka prohlédl žlutou kartu, přesto po zbytek zápasu leccos lepil na vlastní pěst. Nejradši tak přitom činil skrz neohrožené skluzy; úplně nejlépe hezky zezadu, když to soupeř vůbec nečeká. Právě takhle Německo zachraňoval v 88. minutě i párkrát předtím... a tak se nakonec nikdo nemohl divit, že finále dohrával s tržnou ranou na obličeji, a že záhy vysněné "schody do nebe" zdolával v evidentních křečích a na pokraji fyzických i psychických sil.
Toni Kroos (4) - Nebýt oné sladké tečky, nevzpomínal by jeden z nejlepších středopolařů turnaje na toto konkrétní měření sil nikterak v dobrém. Do utkání totiž očividně vstoupil levou nohou, když jen velmi nervózně rozdával banální míče do stran a pak hotovou "luizovinou" divže nevyzval ke skórování Higuaína. Se začátkem druhého dějství se vzápětí Kroos raději kompletně vytratil (mezi 45. a 70. minutou zkompletoval na své poměry ubohých 10 přihrávek), a když už byl pozván zpátky do akce, měl rozhodně úřadovat docela jinačím způsobem. Obě jeho střely ze slibných pozic přeci jen budily dojem, že si jejich produkci sám autor na poslední chvíli rozmyslel.
Mesut Özil (7) - Ani tohle nebyl stoprocentní Özil; zároveň se však asi všichni shodneme na tom, že to byla ta vůbec nejkvalitnější verze německého génia, jakou jsme zde v Brazílii mohli vidět. Ofenzivní hvězda Arsenalu sem tam konečně umně doplnila německý protiútok a její přihrávky zpravidla nesly hlavu i patu. Po jednom z většího množství precizních Özilových pasů měl například nedůrazný Toni Kroos z hranice vápna alespoň trefit zařízení; pokud ne rovnou skórovat.
Thomas Müller (5) - O jakémsi kontinuálním hledání svého místa na slunci to včera hlavně bylo ze strany Thomase Müllera. Druhý nejlepší střelec šampionátu byl zkraje soustavně bit na hraně šestnáctky, dále spolu s Lahmem na pravé straně pravidelně zaměstnávali (i ničili) Marcose Roja a konečně valnou většinu druhé poloviny zápasu strávil přikován netradičně u levé postranní čáry. V konečném součtu Müller prožil spíše nevýrazné utkání, své světlé momenty si však přirozeně neodpustil - krátce po Schürrleho příchodu na hřiště kupříkladu německého žolíka z levé strany vyzýval k otevření skóre pěkným pasem pod sebe.
Miroslav Klose (6) - Tomuhle pánovi že je už 36 let? Včera to tak v žádném případě nevypadalo. Útočník Lazia se na hrotu útoku rval jako zamlada, když leccos odnapadal bez větší pomoci ostatních, a také sám svou agresivitou přerušil nebo odložil kdejakou argentinskou rozehrávku. Jeho nečekaný skluz třeba dal vzniknout ojedinělé brejkové akci Němců v druhém dějství a právě Kloseho ostražitost zároveň přihrála Mascheranovi potenciálně fatální žlutou kartu. Šmouhy na rekordmanově výkonu představují akorát jeho marné souboje se zpravidla několikanásobnou přesilou na hraně argentinské šestnáctky; potažmo závěrečné minutky jeho celkového účinkování na největší fotbalové scéně, kdy už dál na stará kolena jednoduše nemohl. Přesto dozajista nadprůměrná derniéra.
Andre Schürrle (8) - Bezvadný žolík; a to nejen včera. Nad Schürrleho příchodem na hřiště zrovna na úkor klasického středopolaře Kramera se patrně leckdo pozastavil, nakonec se ovšem Löwovi tento neortodoxní tah beze zbytku vyplatil. Schürrle jednak poskytl Höwedesovi vítanou ochranu na levém křídle, jednak po zbytek střetnutí platil za nejčastějšího nositele nebezpečí pro Romerovu branku. Na vlastní pěst se takto postaral o dvě německé střely mezi tři tyče, aby se pak samozřejmě bravurním průnikem i centrem nezasadil o nic menšího než samotnou zlatou trefu.
Mario Götze (8) - Německý SuperMario byl oceněn nálepkou oficiálního hráče zápasu, čímž FIFA pochopitelně v první řadě ocenila jeho vítěznou branku, potažmo hbitou narážečku Schürrlemu, která stála za de facto první opravdovou německou tutovkou. V tomto směru Götze bezesporu naplnil veškerá očekávání, které do něj trenér Joachim Löw v 88. minutě vkládal.
Per Mertesacker (X)
(td)
Argentina - stručné individuální hodnocení
Sergio Romero (7) - Nepůsobil tak suverénním dojmem jako Neuer na druhé straně, to je ale mnohem spíše známkou odlišného stylu chytání než nějakého nekvalitního výkonu. Naopak, Romero zahrál další velice dobrý zápas, lapil vše, co bylo v jeho silách (a místy i něco "nad plán"), a své vápno ovládal bezchybně. Za Götzeho gól nemohl.
Pablo Zabaleta (7) - V první půli byl na pravé straně obrany výraznější než kolega Rojo, oproti němuž předvedl defenzivně mnohem solidnější výkon. Jeho představení dobře zapadlo do celkového obrazu argentinské hry: v ofenzivě žádná hitparáda, ale směrem dozadu byl většinu zápasu výborný, bojoval a své úkoly plnil znamenitě. Rozhodující branka šla přes jeho stranu hřiště, i přesto však předvedl svůj nejlepší výkon na turnaji.
Ezequiel Garay (8) - Garay je jedním z nejpomalejších špičkových fotbalistů světa, v Sabellově herním stylu se však tento nedostatek dařilo celý turnaj eliminovat, a na povrch naopak vystoupila jeho obrovská přednost - tedy přehled na hřišti, organizační schopnosti a poziční hra. Argentinci bránili skvěle a Garay byl, jako už tradičně, ve středu obrany klíčovým mužem.
Martín Demichelis (7) - V nastaveném čase výborně zachránil situaci po Bigliově ztrátě ve středu hřiště, což byla typická ukázka jeho přínosu argentinské defenzivě - podceňovaný stoper se ukázal být posledním dílkem do Sabellovy úspěšné skládačky, a potvrzoval to dlouho i dnes. Byl to on, kdo nejčastěji tahal za záchrannou brzdu a připsal si několik výtečných obranných zákroků. Jak už to tak ale bývá, lidé si budou pamatovat zejména na neuhlídání Götzeho..
Marcos Rojo (6) - V jinak výborně disciplinovaném a semknutém týmu byl Rojův pohyb a taktický anarchismus místy vítaným osvěžením, místy (a většinou) však spíše příteží. Ve druhé půli, kdy byli Argentinci lepším týmem, ukázal, jak platné mohou být jeho centry při výletech dopředu, a byl zároveň asi jediným Jihoameričanem, jehož výkon rostl po celou délku zápasu. Pravou stranu Němců však uhlídat nedokázal a v bránění si počínal nejriskantněji ze všech. Neměl to jednoduché, ale to ani jeho kolegové.
Javier Mascherano (8) - Obavy se málem potvrdily: obávaný "brousek" středu pole v nastavení netrefil tenkou hranici mezi sebeobětováním a přemotivovaností a je malým zázrakem, že zápas vůbec dohrál. Jenže takové je prostě riziko Mascheranovy hry. Čistě po fotbalové stránce byl (opět!) nejlepším Argentincem na hřišti; způsob, jakým dokáže zcela ovládnout střed pole, je dechberoucí. V Mascheranovi se Schweinsteigerem jsme sledovali epický souboj dvou z nejlepších defenzivních záložníků světa; Argentina nakonec prohrála, její klíčový středopolař si ale nemusí vyčítat vůbec nic.
Lucas Biglia (6) - Měl být jakousi kreativní silou středu pole, většinu času však fungoval spíše jako spolehlivý pivot po Mascheranově boku. Inu, proč ne. Jeho pas na Messiho v úvodu druhé půle byl jako ze žurnálu, jinak si hleděl spíše taktických pokynů, což se mu po většinu zápasu dařilo obstojně. Připsal si pár nešťastných rozhodnutí, z nichž ale nakonec žádná pohroma nevzešla.
Enzo Pérez (6) - Oproti semifinálovému duelu šel Pérezův výkon dolů; v podstatě pro něj platí něco podobného jako pro Bigliu. Záložník Benfiky sice v sestavě nahradil zraněného Di Maríu, pohyboval se však mnohem hlouběji a jeho prezence pomohla tříčlennému argentinskému bloku odrážet německé útoky. Směrem dopředu nic.
Lionel Messi (4) - O Messim se samozřejmě bude ještě hodně mluvit, a právem. Oficiálně nejlepší hráč celého turnaje vypadal při předávání prestižní ceny zklamaně a naštvaně, čemuž se nelze příliš divit; jeho výkony v posledních dvou utkáních byly vyloženě podprůměrné a je jasné, že bez Di Maríi sám na všechno prostě nestačí. Jeho klasické "čekání na správný okamžik" však zároveň znamená, že tento okamžik musí bezpodmínečně využít - a ve finále to nedokázal, svoji gólovku zahodil a přišel tak o šanci obhájit před fanoušky svoji účelovou lenivost. A ten závěrečný přímý kop..
Gonzalo Higuaín (4) - To Higuaín se snažil, jenže málo platné; opět se ukázalo, že zakončovatelem světové třídy prostě není. Hodnotit jeho výkon je v tomto případě poměrně jednoduché - na hřišti byl od toho, aby dal gól. Šance měl, jednu dokonce stoprocentní, jednou jej zradil praporek pomezního. Konkluze: Gól nedal, čili nesplnil svůj jediný úkol. Takže palec dolů.
Ezequiel Lavezzi (7) - Pokud si během prvních 45 minut nepřivodil mimo záběr nějaké zranění, zůstává jeho stažení o poločase čistou záhadou. Do té doby byl totiž v ofenzivě jasně nejaktivnějším Argentincem, a to i přesto, že se pohyboval mnohem více ve středu než na svém obvyklém levém křídle (které strážil kapitán Lahm). Zvláštní Sabellův tah.
Sergio Agüero (3) - Objektivně jeden z nejlepších útočníků světa bude na tento turnaj chtít co nejrychleji zapomenout. Sužován zdravotními problémy připomínal v Brazílii pouhý stín sebe sama, a jeho finálové představení bylo čistou esencí této marnosti - zvlášť v porovnání s Lavezzim. Agüero si proti fyzicky silné německé obraně ani neškrtl a upozornil na sebe pouze oranžovým faulem v prodloužení. Nejhorší muž na hřišti.
Rodrigo Palacio (5) - Oproti Higuaínovi kosmetické zlepšení, alespoň co se pohybu na hřišti týče. Jenže málo platné - také on, stejně jako Higuaín s Messim, svoji šanci na zápis do historie trestuhodně promrhal. Palacio byl v Sabellově nominaci nejtypičtější "devítkou", takže omluvy nejsou na místě.
Fernando Gago (5) - Taktické střídání za Péreze. Gago měl v prodloužení vyčerpané záložní linii dodat trochu klidu a energie, což se mu tak úplně nepovedlo, na hřišti nebyl příliš vidět - a vzhledem k tomu, že Němci už ve finálních 30 minutách unaveného soupeře jasně přehrávali, k tomu není ani moc co dodávat.
(dz)