Argentina je fascinující země. Před sto lety se řadila mezi desítku nejbohatších zemí světa, překonávala Francii i Německo. Když se chudý Evropan na sklonku velké války rozhodoval zkusit štěstí v Novém světě, váhal mezi Spojenými státy a Argentinou. Ve svobodné atmosféře přelomu století rovněž vzniká patrně nejslavnější argentinský příspěvek ke světové kultuře, argentinské tango.
Jednalo se o zemi svobody, naděje a prosperity. Po stu let je Argentina zemí útlaku, frustrace a prázdných regálů.
Století úpadku
Jihoamerická země byla do jisté míry jednou z obětí první světové války. Ta na větší část století utnula trend globalizace světového obchodu, kterému Argentina vděčila za svůj velkolepý vzestup. Na druhou stranu pád Argentiny nelze svést pouze na vnější vlivy – vojenské junty, znárodňování a budování silného státu byly vnitřní záležitostí. Tamní politická reprezentace předvádí posledních sto let všelijaké tanečky; spíš než ladné tango ale připomínají opilecký čardáš.
Argentinská cesta k bankrotu je natolik učebnicovým příkladem politického ruinování země, až je skoro nuda o něm psát. Masivní státní výdaje, znárodňování firem, tisk peněz, démonizace obchodníků, prázdné regály, bankrot. Pokud se lidé nepoučili a chtějí další kolečko, politická elita jim ho ráda zařídí.
Kurz efektivního bankrotářství
Zatímco argentinský sprint k dalšímu bankrotu nenabízí kromě pár obligátních vrtihlavů (vládní kolekce oblečení pro boj s inflací, kritický nedostatek kečupu v místních McDonaldech…) nic moc pozoruhodného, může posloužit jako návod evropským politikům, jak urychlit to, na čem léta pilně pracují, totiž přivedení místních ekonomik na buben.
Lekce jedna: Prodej dluhopisů
V prvé řadě je zapotřebí zajistit si odbyt pro své dluhopisy. Jde-li to s ekonomikou z kopce, může být s poptávkou po dluhopisech problém – buďto je nikdo nebude chtít, nebo pouze s rizikovou přirážkou. Geniálním tahem neohroženého vůdce je tak učinit nákup státních dluhopisů povinným. Argentinské penzijní fondy musely držet přes polovinu aktiv v těchto „cenných papírech“ (přesto byly nakonec znárodněny), tamní daňoví dlužníci zase dostali na výběr: kup si dluhopis, nebo jdi do vězení. Na evropské půdě obdobně pomáhají s odbytem basilejská pravidla kapitálové přiměřenosti, podle kterých musí zdejší banky vyvažovat riziková aktiva těmi bezpečnými, mezi které – ejhle! – patří zrovna státní dluhopisy.
Lekce dva: Ředění peněz a tvůrčí přístup k datům
Druhým krokem na cestě k úspěšnému bankrotu je dostatečný tisk peněz, který je ovšem nutné krýt před očima veřejnosti obratnou manipulací s makroekonomickými ukazateli. V Argentině při 25procentní inflaci vláda vykazovala údajný růst cen o „pouhých“ deset procent a stíhala každého, kdo by chtěl zveřejňovat skutečná data. Nezávislost tamní centrální banky už nikdo ani nepředstírá – po výměně guvernérů v roce 2010 na povel prezidentky slouží instituce jako její osobní prasátko, do kterého buší, až pesa létají.
Ani v tom nejsou Evropané pozadu. Evropská centrální banka zapsala do historie tvorby peněz novou kapitolu zavedením negativních úrokových měr, přičemž i nejvyšší představitelé eurozóny s oblibou opakují, že společná měna je vzrušujícím dobrodružstvím, které je třeba za každou cenu držet v peněženkách euroobčanů. Co naplat, že někteří by raději v měnové politice místo dobrodružství preferovali stabilitu. A manipulace s ukazateli? Bez ní by některé země ani nemohly vstoupit do eurozóny. Účetní knihy Evropské unie nikdy neprošly auditem pro četné nesrovnalosti až podvrhy. Do HDP už se začíná počítat obchod s drogami a služby prostitutek – žádnou z veličin nelze přitom pro jejich ilegalitu věrohodně měřit. Kromě obchodu s drogami a prostituce se ovšem odhaduje i množství tradičnějších komponent HDP. Podle zlých jazyků tvoří odhady a dohady okolo pětiny tohoto ukazatele.
Evropa nemá na první pohled s cenovou inflací problém, přesto ředění kupní síly probíhá. Nulový růst cen namísto dvouprocentní deflace má na životní úroveň totiž stejný vliv, jako dvouprocentní inflace místo nulové. Jak dává tušit příklad etapy amerického free bankingu, v prostředí bez manipulace s penězi je mírná deflace způsobená růstem produktivity přirozená. Démonizování cenové deflace vyplývá z tendence států neustále navyšovat své dluhy, kterým pomocí měnové a následně i cenové inflace pohodlně snižují reálnou váhu. Pokud by tento proces cokoli narušilo, dostanou se „vyspělé“ státy, topící se v dluzích, do velkého maléru, který by skončil bankrotem.
Lekce tři: Zatloukat, zatloukat, zatloukat
Třetí lekce je zatloukat a vinit ty, kteří celou šarádu udržovali dlouhá léta při životě (jak jsme viděli, tak v některých případech i proti své vůli). V Argentině nechodila prezidentka Fernandézová okolo horké kaše a neváhala rovnou označit své věřitele za supy. Dobrá, v zemi tanga a telenovel se nelze horkokrevným výrokům divit; není tomu však tak dávno, co obdobně vyhlašovali svatou válku chamtivým spekulantům i ti nejvyšší europolitici.
Poučení z bankrotu? Nemusí přijít
U Jižní Ameriky s bláznivými vládními opatřeními a následnými bankroty už tak trochu počítáme. Historie Argentiny ovšem ukazuje, na co bychom neměli ani ve svém středoevropském blahobytu zapomínat: každá země, jakkoli bohatá a svobodná, může nastoupit spirálu politického populismu a následné destrukce jak bohatství, tak svobody.
Pokud už ale země k bankrotu spěje, je lépe ho neodkládat a podstoupit a následně odstranit jeho příčiny, neopakovat stále stejné kroky a očekávat jiný výsledek. Samotný bankrot je dobrá věc, jelikož na světlo vynese dlouho tutlanou neudržitelnost dosavadního stavu. Z povahy demokracie bohužel vyplývá, že politická elita se spíš rozhodne pro zopakování argentinského kolečka než skutečnou změnu.
Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.
Open all references in tabs: [1 - 10]