Učebnice nikdy nic nevysvětlí lépe než názorný příklad. Jako studentka politologie zaměřené na Latinskou Ameriku jsem tedy návštěvu tohoto kontinentu brala takřka jako svou povinnost. Pětiměsíční pobyt v Argentině mi umožnila spolupráce mé mateřské Univerzity Hradec Králové (UHK) s Universidad Nacional del Nordeste ve městě Resistencia.
Školka na univerzitě
Resistencia leží na severu země, kousek od hranic s Paraguayí, v provincii Chaco. Město má spoustu zeleně, ale je plné prachu, na což vám nedá zapomenout hlavně písek skřípající mezi zuby. Památek v Resistencii moc nenajdete, relativně mladé město vzniklo až koncem devatenáctého století. Jedním z mála příkladů koloniální architektury je areál univerzity, kde sídlí i Humanitní fakulta, na které jsem studovala geografii a historii.
Vybavení kampusu bylo skvělé. Kromě učeben a jídelny tam byly i kavárny, lékařské ordinace, dokonce i dětská školka. Systém výuky mi ale v mnohém připomínal střední školu. Není tam takový důraz na individuální studium, spíše na kolektivní. Mnoho věcí se vypracovává přímo na hodinách a tempo výkladu je pomalejší. Nejtěžší bylo zvyknout si na spoustu času, který tam věnují jednotlivým předmětům. Zatímco doma máme většinou na jeden předmět týdně dvě hodiny přednášek a hodinu seminář, tam to byl až trojnásobek.
Jídelníček odevšad
Provincie Chaco se jako jedna z mála může pochlubit tím, že v ní žije ještě hodně potomků původních obyvatel. Také zde však platí, že Argentina je zemí imigrantů a najdeme tu i město s početnou českou komunitou – naši předkové tam kdysi začínali jako průkopníci v pěstování bavlny.
Příchozí, hlavně ti z Evropy, do země přinesli i řadu zvyků. Dobře je to vidět na argentinském jídelníčku. Těstoviny, pizzu a zmrzlinu dnes dokonce někteří mylně považují za vynálezy argentinské kuchyně a několikrát jsem dostala vážně míněnou otázku: Máte je v Evropě taky?
Sídlo fakulty humanitních studií UNNEAutor: Adéla Cihlářová
Pokud jde o skutečně argentinské speciality, za zmínku stojí například empanadas, taštičky plněné masem, šunkou či sýrem, nebo tradiční pochoutka dulce de leche, sladký mléčný karamel. Nad vším ale jednoznačně vede asado, pečené maso, zejména hovězí. To je neuvěřitelně chutné, což říkám jako člověk, jenž se doma masu spíš taktně vyhýbá.
Z nápojů patří první místo maté, „čaji“ z listů cesmíny paraguayské. Ženy i muži, staří i mladí, pijí ho všichni a mnozí téměř neustále. Vidíte je s termoskou v podpaží na ulici, v parku, ve škole, v kině. Většinou se pije alespoň ve dvou, častěji koluje ve skupině, kde se ani všichni nemusejí znát. Maté je spojuje.
Na lahodně natrpklou chuť cesmínových lístků a jejich povzbudivé účinky jsem si rychle zvykla. Totéž bohužel nemohu říci o kávě. V Argentině je skoro nemožné najít kavárnu, kde byste po prvním doušku neměli chuť tenhle mok raději vylít. Ne že by vám kavárník nechtěl vyjít vstříc, někdy se i zeptá, jestli chcete víc mléka, nebo vody. Problém je ovšem v tom, že tekutiny je neúměrně mnoho a kávy pořád stejně. Někdy mi přišlo, že piju jen obarvené mléko.
Jablka za trojnásobek
Pro našince je Argentina drahá. Za některé věci jsem platila až trojnásobek, byť šlo o tak běžné potraviny, jako třeba jablka nebo banány. Výjimkou je snad jen doprava. Taxík po městě vyšel v přepočtu zhruba na padesát korun, tisíc kilometrů dlouhá jízda v dálkovém autobuse první třídy (třináct hodin) na sedmnáct stovek. V ceně je přitom kromě pohodlného noclehu i večeře a snídaně.
Pro běžné Argentince bohužel není levné vůbec nic. Tím spíš v provincii Chaco, která patří k těm nejchudším. I podle oficiálních statistik (kdo chce, ať jim věří) tam koncem loňského roku dosahovala nezaměstnanost dvaceti sedmi procent a třeba učitelé v Resistencii berou jen polovinu toho co jejich kolegové jinde. Jestliže se život Argentinců točí hlavně kolem jídla, je to i tím, že na jiné věci často nezbude. Mnoho spolužáků například obdivovalo, že můžu cestovat. Sami se za hranice země nepodívali a někteří nebyli ani v hlavním městě.
Latinskoamerický temperament v kombinaci s nízkou životní úrovní tvoří nebezpečnou směs. V Resistencii byly demonstrace a stávky takřka na denním pořádku. Největší pozornost upoutala koncem loňského roku stávka policistů, jejichž platy se v celostátním měřítku pohybují od necelých tří set do deseti tisíc pesos (jak se u nich potom divit korupci a napomáhání zločinu).
Busta Manuela Belgrana, tvůrce argentinské vlajkyAutor: Adéla Cihlářová
Ti, co stávkovali v Resistencii, brali jako základní plat dva tisíce pesos (v korunách tehdy necelých sedm a půl tisíce). Chtěli dvanáct tisíc pesos a nakonec dostali osm. Důsledkem několikadenní stávky však byly i nepokoje, rabování a oběti na životech.
Nařízená nuda
Argentinci jsou až na výjimky křesťané. Na současného papeže jsou náležitě hrdí a neobejdou se bez něj snad žádné televizní zprávy. Jinak na mě velmi zapůsobilo, kolik pro ně znamenají vztahy s blízkými. Rodina zasedá ke společnému obědu a společné večeři prakticky denně, víkendy pak patří přátelům a širokému okruhu příbuzných. S rodinou, u níž jsem bydlela, jsme takhle pravidelně chodili na tradiční asado, kde se scházelo asi pětadvacet lidí. Začínalo se už dopoledne, a než se urožnil pořádný kus býčka, pár hodin to zabralo. Domů jsme se rozcházeli až kolem třetí, akorát na odpolední siestu. Jestli je někde neděle dnem odpočinku, pak je to Argentina.
Jako studentku politologie mě zaujaly i argentinské volby. Na rozdíl od nás je tam účast voličů povinná. Připadají vždy na neděli a už v sobotu nenajdete v jinak živých barech a restauracích ani nohu. Před volbami (a ještě tři hodiny po uzavření volebních místností) se totiž nesmí konzumovat žádný alkohol. V době voleb jsou zakázaná i sportovní utkání a divadelní představení. Všechno víceméně kvůli zklidnění, jako prevence konfliktů.
O riziku vzedmutých vášní nelze pochybovat. Ještě před celostátními volbami jsem na fakultě zažila volby studentské a nebyla to žádná formalita. Už měsíc před nimi se o hlasy studentů ucházelo hned několik skupin přívrženců různých kandidátů, pořádaly se debaty a diskusní večery. Ani během výuky snad nebylo hodiny, kdy by do učebny někdo nepřišel pozvat nás na přednášku a zmínit volební program. Jinak se agitovalo hlavně na chodbách a zájem studentů byl takový, že se po nich téměř nedalo projít.