Abychom pochopili současný propastný rozdíl mezi oběma zeměmi, vraťme se o zhruba sto let zpátky. Argentina byla tehdy spolu s USA, Kanadou a Austrálií zdaleka nejatraktivnější destinací pro příliv investic do agrobyznysu na této planetě. Ale ani jižní Rusko a Ukrajina nebyly stranou zájmu. V roce 1910 bylo carské Rusko největším vývozcem pšenice na světě s tržním podílem 36,4 procenta a například rusko-německá rodina Falz-Feinů chovala v této době na své stanici AskanijaNova na jižní Ukrajině půl milionu ovcí (tehdy jedno z největších stád na světě) a na svou dobu šlo o velmi moderně vedený podnik. Alternativní historik by v nich viděl základ mimořádně prosperující ekonomiky.
Carské Rusko se sice industrializovalo a modernizovalo, avšak oproti tehdejší Argentině šlo o zaostalou, byť obrovskou zemi. V Buenos Aires sídlila tehdy vláda jednoho z nejbohatších států na světě, podle srovnatelných přepočtů s HDP na obyvatele vyšším než tehdejší císařské Německo, Francie nebo Švédsko.
O Argentině si můžete myslet cokoli, jenom ne to, že by byla v posledních desetiletích nějak zvláště dobře spravovanou zemí. Ačkoli se jí zcela vyhnuly světové války a v pro Evropu hladovém roce 1947 měla na obyvatele více než dvojnásobný HDP než Německo (které bylo tehdy chudší než Československo), v následujících generacích dokázal téměř každý Argentinu předběhnout, včetně Česka a Slovenska. Kdo to nedokázal, byla Ukrajina. Její potenciál nejdříve „zazdil“ obzvlášť brutálním způsobem Josif Stalin (to muselo s ukrajinskou ekonomikou zacvičit podobně jako vpád Mongolů ve 13. století), následně mimořádně kruté boje na ukrajinském území za druhé světové války. Poválečná doba s sebou přinesla ohromný růst průmyslové kapacity orientované na sovětský trh, včetně některých high-tech odvětví, například leteckého a kosmického průmyslu.
Ukrajinské zemědělství skrývá nevyužitý potenciál
Rozpad impéria, tentokrát sovětského, s sebou ovšem přinesl ohromný ekonomický propad, který trval podstatně déle než ve střední Evropě: ukrajinský HDP klesal až do roku 1999, a když se jeho pád zastavil, nebyl ani na polovině předkrizové úrovně HDP v přepočtu na paritu kupní síly. Když se podíváte do grafů, je tam samozřejmě vidět nejen ukrajinský „posttransformační růst“, ale také kolaps Argentiny spojený se státním bankrotem v roce 2002 a následné rychlé oživení spojené s prudkou devalvací, jež podstatně zvedla konkurenceschopnost argentinského komoditního vývozu.
Nevyužitý potenciál
Ukrajinci dodnes umějí vyvíjet a vyrábět sofistikované stroje jako velká dopravní letadla či nosiče raket – důkazem budiž stále ještě létající exemplář největšího dopravního letadla na světě Antonov 225 „Mrija“ –, ale pro ukrajinský export jsou zcela zanedbatelné (1,3 procenta v roce 2012) ve srovnání s vývozem obilí (10,2 procenta) či kovů (27,5 procenta). Ukrajina se veze stejně jako Rusko na komoditním cyklu a stále ještě neumí využívat komparativní výhody v zemědělství.
Objem investic plynoucích do agrobyznysu je vzhledem k nedokončené reformě (dodnes chybí například celostátní pozemkový registr), omezením výměr půdy v soukromém vlastnictví a překážkám kladeným přímým zahraničním investicím jen zlomkem toho, co plyne do Latinské Ameriky a co by Ukrajina nutně potřebovala (zemědělský půdní fond se využíglobal vá pro tržní produkci asi ze tří čtvrtin a s nedostatečnou efektivitou). Všechno by se dalo samozřejmě napravit, kdyby Ukrajina nebyla tak rozpolcená mezi Východ a Západ a nebyla takovou obětí chamtivých politických a podnikatelských elit, v podstatě hájících status quo.
Ukrajinci sice dokázali vyvinou největší letadlo světa, jejich ekonomice to ale nijak zvlášť nepomohlo
Fraška, jakou byl summit Východního partnerství ve Vilniusu, kam ukrajinský premiér přijel oznámit, že vlastně léta trvající sbližování s Evropskou unií zas tak moc nechce a asociační dohodu nepodepíše, a ještě šermoval hausnumery, dokazuje, že tahle ukrajinská schizofrenie bude pokračovat.
Ukrajina Rusko potřebuje
Bez Ukrajiny se Rusko obejde. Sice extrémně nerado, ale obejde. Obejde se Ukrajina s EU v zádech bez Ruska? Po pravdě řečeno, těžko. Nejde jen o závislost na plynu a ropě, ale také o odbytiště ukrajinské produkce. Evropská unie má obilí a potravin díky subvencovanému chráněnému trhu dost a dost a v hutnictví železa vysoký přebytek kapacit. Výrobky ukrajinského strojírenství? Co se zdejšími lokomotivami a který evropský dopravce si chce koupit ukrajinské dopravní letadlo? Transfery v rozsahu potřebném pro ekonomické přiblížení Ukrajiny vůči Evropě? Ani náhodou. Otevření trhu pracovních sil? No to už vůbec ne. Kdyby EU mohutně prosperovala, bylo by i vtažení Ukrajiny snadnější a vzbuzovalo by větší zájem. Jenže teď s výjimkou několika zemí v čele s Polskem vlastně o Ukrajinu nikdo moc nestojí. Jistě, ze strategického hlediska by to bylo hezké, ale když oni vlastně sami nevědí, kam patří…
Rusko je největším ukrajinským obchodním partnerem, navíc na vývozní a dovozní straně obtížně nahraditelným. Tak to také zůstane. Druhým v pořadí je Unie jako celek, ale pokud bereme bilaterální obchod, je to Čína. Pro Ukrajinu, zejména když nakonec té černozemě opravdu začne využívat naplno, budou netto dovozci obilí a potravin důležití. Nenajdete je v EU, ale v Turecku, v Egyptě, vlastně přidejte celý muslimský svět, brzo Indii. Mezitím se v tom bude Ukrajina plácat a dál relativně chudnout. I ve srovnání s tou Argentinou.
Čtěte také:
Ukrajinci vyšli do ulic na podporu zbité novinářky
Ukrajina má horší rating, prý kvůli riziku nesplácení zahraničních půjček
Open all references in tabs: [1 - 5]