Je to skutečné finále snů - na jedné straně domácí Chile, jeden z nejzábavnějších, takticky 'nejodvázanějších' reprezentačních výběrů planety, na druhé silná Argentina, majitel nejsilnějšího kádru s nejlepším hráčem světa ve svém středu. Domácí ještě nikdy turnajové zlato nezískali, Argentincům se to povedlo naposledy před 22 lety. Kdo má dnes větší šanci čekání ukončit?
V tomto textu se pokusíme naťuknout důvody, které hovoří ve prospěch obou soupeřů; hned zpočátku ale můžeme říci, že ty přesvědčivější třímá v rukou Argentina, kterou tak můžeme označit za papírového favorita. A to nejen díky exhibiční demolici Paraguaye v semifinále (6:1). I přes nezanedbatelnou výhodu domácího prostředí, jež je na Copě tradičně velmi výrazným faktorem (výraznějším než na jiných podobných turnajích), hovoří v chilský neprospěch minimálně nižší zkušenosti s podobnými souboji.
Svěřenci Taty Martina jeden takový absolvivali loni, tehdy ještě pod vedením Alejandra Sabelly - a ve finále mistrovství světa, jak známo, podlehli Němcům, což ještě více přiživilo klišé o argentinské labilitě a neschopnosti dotáhnout věci do konce. Sabella nicméně dokráčel k (nečekanému) stříbru především díky svému pragmatismu a velkém důrazu na defenzivní stránku hry, čímž z týmu, dříve spojovaného spíše s 'hurá' fotbalem, vytvořil perfektní turnajové mužstvo. Martino v tomto trendu úspěšně pokračuje. Jeho La Albiceleste viditelně zvládla načasovat formu na velké finále.
Klíčový rozdíl mezi loňskou a letošní Argentinou je postava Lionela Messiho - zatímco před rokem působila barcelonská superstar v závěrečných fázích turnaje vyšťaveným dojmem, letos je tomu přesně naopak. Martino definitivně zavrhl systém s Messim-zakončovatelem a pověřil jej rolí hlavního kreativního elementu. Výsledek? Proti Paraguayi měl kapitán prsty v pěti (!) brankách. S takovou zbraní vepředu si Argentinci mohou dost dobře dovolit obětovat šest hráčů taktickým defenzivním plánům a nechat útočnou činnost na kvartetu Messi, Pastore, Agüero, Di Mária (který navíc rozhodně není hráčem, jenž by se odmítal vracet).
Ubránit Messiho bude samozřejmě chilským úkolem číslo jedna. Na pozici falešného pravého křídla, z níž v klubové sezoně s Barcelonou posbíral všechny dostupné trofeje, budou jeho soupeři zejména chilský levý bek a levý střední záložník (v Sampaoliho 4-3-1-2) - a to může být pro domácí velký problém. Na levém kraji obrany totiž mají personálně asi největší slabinu; také se Sampaoli dosud nebyl schopen rozhodnout, jestli je jeho jedničkou Eugenio Mena, Miiko Albornoz, nebo snad Jean Beausejour (ačkoliv ten by byl skutečně až příliš ofenzivní volbou). Pokud Chilané budou chtít zvolit opatrnější přístup, mohlo by se vyplatit nasazení Albornoze.
Otázkou však zůstává, jestli La Roja opatrnější přístup vůbec ovládá. Sampaoli je totiž jako správný 'bielsista' vyloženě ofenzivně laděným stratégem. V podstatě má dvě možnosti, jak se s Messiho pozicí vypořádat: buď nakázat jednomu z beků, aby se držel vzadu, nebo obětovat Aranguíze (LCM) a zarazit ofenzivní choutky zase jemu. Obě tyto varianty představují výrazný zásah do plynulosti chilské hry, která je založená na extrémní variabilitě prakticky všech hráčů, s výjimkou defenzivního záložníka Díaze a stopera Rojase, nepřesvědčivého a pomalého náhradníka suspendovaného Jary. Jenže další možností je už jen ignorovat fakt, že Messi je Messi, a levou stranu prostě postaru otevřít. Není asi třeba dodávat, proč by to nebyl dobrý nápad.
Proti Paraguayi hrál Messi navíc často vlastně čistou 'desítku', a je možné, že Martino se pokusí využít této jeho tendence (driftování do středu pole za Agüera) k vytažení Garyho Medela z jeho pozice; Medel je původní profesí defenzivní záložník, v reprezentaci však hraje stopera. Uprostřed obrany se nikdy netajil tím, že ho nějaké strohé pokyny držení místa ve vápně příliš nezajímají, což ve spolupráci s jeho výbušností a horkou hlavou může vyústit v potenciální chilský problém.
Držení pozic vzadu přitom bude pro La Roju životně důležité, neboť Argentinci jsou především brejkovým týmem - jakkoliv zvláštně to může znít. Ne že by nezvládali kontrolovat hru (naopak), nicméně to, že po několika nepřesvědčivých zápasech 'do plných' naplno explodovali až proti Paraguayi, která vyrukovala s naivní ofenzivou a byla vytrestána šesti brankami, z nichž tři padly právě z protiútoků, tak nějak hovoří za vše. To jsou další špatné zprávy pro Chile - jejich hra, a vlastně jediný jejich strategický plán, je vlastně takovým kvalitnějším, propracovanějším upgradem toho semifinálového paraguayského.
Tady se ale sluší zmínit, že Chilané zatím na turnaji prakticky nikomu nepůjčili míč - celkově mají držení přes 70 procent (!). To bude Argentině vyhovovat. La Albiceleste jsou sice v této statistice druzí, Martino si ale nejspíš spočítá, že se mu vyplatí více se zatáhnout, počkat, až se domácí (hnaní frenetickým publikem) patřičně 'vyblázní', a potom je vytrestat několika bleskovými údery. Pravděpodobně přes tu otevřenější, tedy Messiho stranu.
Abychom však La Roju příliš nepodceňovali - Sampaoliho tým má sice některé viditelné slabiny, ukázal však neuvěřitelnou mentální sílu. Navíc, což se na podobných turnajích vždy hodí, dokáže mistrně využívat negativní psychologii; provokace, drobné fauly a podobné metody znejisťování (či spíše štvaní) soupeře Chilanům zatím vycházejí na jedničku. Žádný jiný tým nepůsobí tak sevřeným dojmem, a žádný jiný nevypadá tolik odhodlán probít se k úspěchu i přes mrtvoly. Oportunističtí Chilané takto přetlačili ve vyrovnaných soubojích postupně Ekvádor, Mexiko, Uruguay i Peru, přičemž donutili své soky ke třem (!) červeným kartám. To je impozantní bilance.
Na hřišti potom může Sampaoli čerpat inspiraci z úvodu argentinského semifinále, kdy byla Paraguay opticky lepším týmem; její rozhodnutí na favorita jednoduše 'vlítnout' nakonec úspěch nepřineslo, Chilané však mají zaprvé lepší forvardy, a zadruhé (a především) jsou na tuto taktiku zvyklí. Davové nadšení slibuje vykonat své. Může se dost dobře stát, že takový Valdivia, jeden z nejlepších hráčů dosavadního průběhu šampionátu (a skutečný finálový vyzyvatel Messiho v kreativní roli), využije mohutnou vlnu počátečního chilského pressingu k nějaké geniální přihrávce, pravděpodobně na rozstříleného Vargase, a Argentina bude pozadu ještě dříve, než se sama dostane do zápasu.
Také je ale možné, že nabuzeným Chilanům ujedou nervy a například Vidal, který má (stejně jako loni na MS) k optimální formě daleko, zopakuje své jemně řečeno svérázné chování z finále letošní Ligy mistrů, tentokrát už s větší pozorností rozhodčího. A možné je i to, že Argentinci Chile jednoduše rozstřílí; že se celý ten pečlivě připravovaný, negativními taktikami podporovaný, extrémně fyzicky náročný systém La Roji sesype tváří v tvář metodickému, zkušenému a sebevědomě organizovanému soupeři jako pověstný domeček z karet.
Zbývá ještě adresovat několik dílčích otázek - jednou z nich jsou pozice tří chilských středních záložníků. Defenzivní štít Díaz se nikam nehne, ale u Áranguíze s Vidalem je otázkou, jak vysoko jim vlastně Sampaoli nakáže hrát; v sázce, jak už bylo řečeno úvodem u Messiho, je samotný chilský přístup k zápasu. Buď ofenzivní kolotoč, nebo nečekaná opatrnost. Žádný mix těchto dvou přístupů La Roja, na rozdíl od Argentiny, zkrátka neumí. Chilané naprosto přesně vědí, co chtějí hrát, a daří se jim to - dosud inkasovali ze všech týmů nejméně střel na bránu, a co více, jejich vířivý pohyb a tendence útočit v pěti či šesti lidech může způsobovat potíže pomalejšímu argentinskému středu obrany. Jenže, na druhou stranu, Martino je inteligentní trenér a coby Bielsův krajan tuto strategii velice dobře zná.
Pokud by ze své komfortní zóny vypadl i Valdivia, jak jsme viděli v semifinále proti Peru (kde jej z pozice úspěšně vytlačoval Josepmir Ballón) - o což by se mohl postarat mazák Mascherano - bude s Chile nejspíše amen. I kdyby se Sampaolimu povedlo nějak odstavit ze hry argentinské útočné hvězdy, stále to navíc neřeší problém se vzrůstem jeho hráčů; jeden z důvodů, proč Chilané jednoduše nemohou 'zaparkovat autobus', je právě to, že proti Argentincům s jejich nejvyšším procentem vyhraných vzdušných soubojů na turnaji by se úkryt ve vlastním vápně rovnal sebevraždě.
Nemá to Sampaoli vůbec jednoduché. Na druhou stranu, pokud má někdo tuto Argentinu porazit, je to právě Chile - doby, kdy se bílomodří poráželi vlastní nervozitou sami, jsou od Sabellovy strukturální revoluce nejspíš ty tam. Bude k tomu potřeba stoprocentní výkon, ale nemožné to určitě není. Já nicméně z výše uvedených důvodů tipuji výhru 3:0 pro Argentinu.