Ukázka z knihy
Pronikání nacistů do Argentiny lze rozdělit na dvě fáze (byť úzce propojené): první je vytvoření Bormannovy lidské sítě a druhou transfer aktiv, kam patřilo financování velkých projektů, jakými bylo Hitlerovo údolí, grandhotel Viena či investiční a bankovní vklady.
Vojenský historik Simon Dunstan a novinář Gerrard Williams věnovali výzkumu a sběru informací přes pět let. Nyní přišli s informací, která vzbudila živou diskuzi po celém světě. Teorie o tzv. útěku století má vyvrátit představu, že německý vůdce Adolf Hitler zemřel v Berlíně 30. dubna 1945. Skutečnost, nebo fikce?
Juan Domingo Perón byl diktátor, jehož bezohlednost vůči všem oponentům mu odcizila široké vrstvy argentinské společnosti. Stanné právo vyhlášené zesnulým argentinským prezidentem Ramonem S. Castillem krátce po útoku na Pearl Harbor – k němuž patřila i cenzura tisku a zákaz opoziční politické aktivity či veřejného shromažďování – Perón zachoval … a vylepšil.
Dvacátého srpna 1945 nouzový stav před volbami nakrátko zrušil, ale už o padesát dva dní později ho opět vyhlásil. Osmého října 1945 časopis Time uvedl: “Argentina se vrátila k normálu. Všichni, kdo něco znamenali, seděli ve vězení. Po dvaapadesáti dnech neobvyklé svobody viceprezident Juan Domingo Perón znovu vyhlásil represivní stav obležení, pod nímž Argentinci trpěli téměř čtyři roky.
Perón byl fašista v pravém smyslu toho slova. Režim Benita Mussoliniho na něj udělal velký dojem a otevřeně podporoval Osu. Podobně jako Mussolini ale neměl povahu na to, aby se stal ideologickým masovým vrahem. Uvědomoval si – na rozdíl od svých nástupců v juntách ze 70. a 80. let dvacátého století -, že navzdory reakcionářským instinktům mnoha Argentinců by nikdy nadlouho nestrpěli režim se skutečnými koncentračními tábory.
Autoři společně podnikli sedmnáct výzkumných výprav do Argentiny a do řady evropských lokalit, které nějak souvisely s pátráním a skutečným osudem Adolfa Hitlera. „Neměli jsme prvotně v úmyslu jenobracet dějiny, ovšem důkazy, které máme k dispozici, byly tak šokující, že je jednoduše není možné ignorovat,“ řekli autoři knihy o Hitlerovi. Předkládají přesvědčivé důkazy a svědectví, z nichž některá byla teprve v nedávné době odtajněna z bývalých sovětských a dalších vládních archivů. Dle svých slov se dokonce setkali s lidmi, kteří přítomnost Adolfa Hitlera v argentinském údolí dosvědčili.
Perón také nebyl antisemita; měl mnoho židovských přátel a v poválečné vládě jim svěřoval významné posty. Lze si představit, že hrůzná odhalení, která vyšla najevo po osvobození Hitlerových vyhlazovacích táborů spojeneckými silami v dubnu a květnu 1945, šokovala dokonce i jeho. Nezabránila mu v tom, aby dodržel svůj závazek, že poskytne některým z mužů odpovědných za tyto hrůzy útočiště, ale můžeme odhadovat, že si na ně dával pozor.
V době, kdy se Hitler připravoval ve Villa Winter na ostrově Fuerteventura na dlouhou nepohodlnou cestu ponorkou, pro něj stavěli, zdobili a zařizovali útočiště, financované Bormannovou akcí Feuerland. O dva měsíce později na větrném pobřeží Argentiny přistála poslední ponorka z Gruppe Seewolf, aby zde vysadila své pasažéry.
Po třiapadesát dní trvající plavbě dorazila ponorka U-518 s Hitlerem, Evou Braunovou a Blondi k městu Necochea na argentinském pobřeží. Zde už na ně čekal Fegelein. Následujícího dne skupina odletěla do exilu na Estancia San Ramón u města San Carlos de Bariloche.
… … …
Odtajněné složky FBI o případech, byť docela řídkých, kdy byl Hitler spatřen v Jižní Americe, jsou poměrně rozsáhlé ve srovnání s pouhými špetkami informací z Ústřední zpravodajské služby, ale jedno hlášení z pobočky CIA v Los Angeles stojí za pozornost: podle něj se v lednu 1955 Hitler údajně vyskytoval v Kolumbii. Jakkoli je sdělení nepřesvědčivé, obsahuje nekvalitní fotokopii fotografie, údajně pocházející od kontaktu informátora CIA (bývalého příslušníka SS Phillipa Citroena). Tato fotografie prý zachycuje Hitlera vystupujícího pod jménem Adolf Schüttelmayer. V tu dobu mu bylo pětašedesát – má stále tmavé vlasy a charakteristický knírek, což je v rozporu s jinými, podle všeho důvěryhodnějšími svědectvími.
Hitlerův horšící se zdravotní stav a konec jakéhokoliv fanatického snu o rozšíření Čtvrté Říše na jihu, které nikdy nemělo reálnou naději na úspěch, vedlo v 50. letech k trvalému poklesu aktivity v Centru. S tím, jak běžel čas a všem docházela nová skutečnost, se řada z původně oddaných nacistů přirozeně začala věnovat novým životům a zaměstnáním a práce pro poraženého vůdce a ideologii už jednoduše nebyla tak přitažlivá.
… … …
S postupem ledna 1962 se Hitlerův stav horšil podstatně rychleji a bývalý Vůdce ochrnul na část obličeje. Hodiny seděl a sledoval jezero s horami jako posedlý. Lehmann cítil, že nezbývá než čekat, dokud ho “duchové z Osvětimi, Buchenwaldu, Treblinky a tolika dalších míst neodtáhnou na druhou stranu. Už to trvalo tak dlouho”.
Několik nocí Hitler trpěl halucinacemi, při nichž se mu zjevovaly zohavené tváře a pole plná mrtvol, jež se zvedaly, aby ho rozechvělými gesty obžalovaly. Nemohl téměř spát; navzdory Lehmannově a Betheově snaze odmítal jíst a trávil čas vzlykáním a vzpomínáním na dětství.
Dunstan a Williams si pokládají na podporu svého tvrzení několik zásadních otázek: Proč Josif Vissarionovič Stalin a prezident Dwight David Eisenhower i po válce věřili, že Hitler pořád žije? Proč neexistovali žádní očití svědkové ani hmatatelné důkazy o tom, že v bunkru skutečně zahynuli Adolf Hitler a Eva Braunová? Proč nikdo neprověřil podezření ředitele FBI J. Edgara Hoovera, že Hitler unikl?
Dvanáctého února 1962 kolem poledního dvaasedmdesátiletý Hitler zkolaboval, když mu jeho dva společníci pomáhali do koupelny. O tři hodiny později ho ranila mrtvice, která paralyzovala levou stranu jeho těla. Po neklidné noci diktátor upadl do kómatu a 13. února v 15.00 hodin dr. Lehmann konstatoval vymizení všech známek života.
Převzato z knihy Simona Dunstana a Gerrarda Williamse: Adolf Hitler Zemřel v roce 1962 v Argentině?. Vydalo nakladatelství Fragment, 2012.